Robertovo okénko: Hledání ztracené rodiny

By 16:00 ,


Ahoj lidi,

jmenuji se Robert, spolu se svou sestřenicí a bratrancem jsme se rozhodli najít ztracenou větev naší rodiny a chci se s vámi o toto pátrání podělit. Zatím jsem jen na úplném začátku, ale alespoň vám mohu vyprávět, jak se to stane, že člověk ztratí část rodiny.
Náš příběh začíná zhruba v době počátku druhé světové války. Dva bratři Bohdan (můj praděda) a Arnošt si uvědomili, že kvůli jejich židovskému původu, mají jedinou naději na přežití – utéct z Protektorátu. Jako nejsnazší cesta se nabízel útěk do Sovětského svazu, jenže v té době se již proslýchalo, že Stalin považoval všechny uprchlíky za Německé špióny, takže by se jednalo o útěk před koncentrákem do gulagu (zkrátka z bláta do louže). Rozhodli se tedy pro cestu delší, náročnější a nebezpečnější.
Vydali se na cestu přes Maďarsko, kde na Britské ambasádě vstoupili do armády – psychiatr Arnošt díky svým znalostem základů klasické medicíny k pozemní armádě jako medik a Bohdan se dal k RAF (Royal Air Force). Povedlo se jim doputovat až do Palastiny, odkud je díky jejich nově získané pozici v armádě odvezla loď až do Británie.
              Arnošta jeho povinnosti zavedly do severní Afriky, kde léčil spojenecké vojáky v průběhu většiny tamních velkých bitev (jako zajímavost bych rád uvedl, že rozhodující výhodu zde spojencům poskytla jejich vyspělejší medicína a hygiena), o jeho karierním postupu vím jen to, že se z něho nakonec stal velitel zajateckého tábora. Po válce se vrátil do Československa, persekuci se mu podařilo uniknout díky jeho politické neaktivitě a pokračoval ve své práci nejprve ve vojenské nemocnici ve Střešovicích a poté jako primář psychiatrického oddělení v Budějovicích.
 Bohdan si musel ubrat 10 let, aby mohl nastoupit k RAF.

 Bohužel se mu během jednoho zkušebního letu stala nehoda, která mu lehce porušila páteř, čímž jako letec skončil. Nicméně jeho vysokoškolské vzdělání a znalost angličtiny mu umožnili být součástí výcviku příchozích Československých pilotů. Také se svou barvoslepostí pomáhal maskovat protiletecké opevnění (viděl jej lépe než lidé s naprosto zdravým zrakem). Máme od něj také několik historek, jak například chodil s ostatními letci a vojáky pytlačit kachny místního lorda. Nicméně z pohledu tohoto vyprávění je hlavní jedna osoba, kterou v Anglii poznal. Jmenovala se Elsie a zamilovali se do sebe.
Těsně po válce měli svatbu (aby z ní okamžitě nebyla vdova, kdyby Bohdan během války padl) a odstěhovali se do Československa.  Zde se praděda vrátil ke svému původnímu zaměstnání elektroinženýra, dokonce vyvinul několik vylepšení, které si nechal patentovat,

 a také se mu povedlo vyhnout se perzekucím. Měli spolu jediné dítě – dceru.
Toto je ve stručnosti jeden z nejzajímavějších příběhů mé rodiny. Ale ještě k tomu nejdůležitějšímu – správně, můj milý čtenáři – ta ztracená část mé rodiny, kde se tu vzala? Odpověď je jednoduchá: Elsie měla bratra a jeho děti jsou ti, které hledám. Ztratili jsme s nimi kontakt před několika desítkami let, když se přestěhovali a zapomněli nám poslat svou novou adresu. Sice od nich každý rok mému strýci přicházelo PFko, ale letos se přestěhoval, oni navíc nikdy nenapsali zpáteční adresu. Mými jedinými vodítky jsou nyní pohledy bez adresy a britské matriční záznamy, naštěstí to jsou informace vcelku dostačující. Až něco dalšího najdeme (a pokud Anička nebude mít nic proti:), se vám znovu ozvu.

You Might Also Like

0 komentářů