Proč jsem se tu dlouho neukázala aneb povídání o Španělsku

By 0:16 , ,

Ahoj!
Asi jste si říkali, kde jsem skončila. No, skončila jsem ve Španělsku :) Byla jsem tam na 14 dní, které byly naprosto úžasné, hodně mi pomohly ujasnit si, kdo skutečně jsem, zlepšily mi angličtinu a tak podobně (myslím, že na tom ujasňování měl nemalý podíl i fakt, že se se mnou tři dny po návratu rozešel přítel... -_-). 

Byla jsem tam na workcampu jako dobrovolník, ve zkratce princip tohoto druhu workcampů a dobrovolničení funguje tak, že děláte ne nějakou moc náročnou práci za jídlo, ubytování a kulturní zážitky včetně toho, že vaše skupina se skládá z lidí mnoha národů (u nás bylo složení jedna Češka, dva Francouzi, jedna Ruska, dvě Srbky, čtyři Turkyně, jedna Italka a zbytek byli Španělé). Jela jsem přes agenturu INEX-SDA, doporučila mi ji kamarádka a já je musím pochválit za skutečně profesionální přístup, zodpověděli všechny mé otázky a pomohli mi s kontaktováním španělské dobrovolnické agentury kvůli upřesnění informací (které nebyly moc zřejmé, což je ve Španělsku normální, jak jsem později zjistila).


No a teď už přímo k workcampu. Můj se jmenoval Realidad cultural: Itálica Arquelogica, jako psané jazyky tam měl angličtinu a španělštinu (oboje už nějaký ten pátek studuju, ač u španělštiny bych pochybovala :D), situovaný byl v městečku Santiponce (ehm, městečko, nějakých 10 000 obyvatel, ale pro Španěly městečko) 7 km od Sevilly a byl zaměřený na archeologii. Právě z tohoto důvodu jsem si ho i zvolila, jelikož archeologie a celkově historie mě vždy velmi zajímala, a po zjištění, že přímo v Santiponce jsou ruiny dávného římského města, jsem neodolala. 
Toto římské město jménem Itálica bylo založeno roku 206 před naším letopočtem Publiem Corneliem Scipiem (možná ho znáte pod přezdívkou Africanus) jako dovolenkové místo pro veterány z Druhé punské války a zároveň mělo sloužit i ke kontrole ovládaného území. Velmi rychle se stalo hlavním městem této provincie, narodili se zde dva významní římští císaři, Hadrianus (k tomu se váže vtipný příběh z mého workcampu... Všichni Španělé pořád mluvili o nějakém Adriánovi... Já byla strašlivě zmatená, přece takový císař neexistoval, a teprve asi po dvou dnech jsem přišla na to, že kvůli španělské výslovnosti takhle čtou Hadriána :D) a Traianus, byl zde postaven i jeden z největších amfiteátrů (až pro 25 000 osob, což ho činí 3. největším v Římské říši).

Dnes je město (no, spíše ruiny) známé právě pro tento amfiteátr, pro zbytky Traianea (císařský palác), pro nádherné mozaiky, které se zachovaly v domech nejbohatších, a pro divadlo, které bylo opraveno a původnímu účelu slouží stále. Bohužel máme zachovanou jen asi jednu čtvrtinu původní Itálicy, na zbytku bylo postaveno Santiponce.

Rozhodla jsem se vám ukazovat fotky v chronologickém pořadí pro mou lepší orientaci, protože vám k tomu chci i něco vyprávět. U jmen také najdete výslovnost :)

Začínáme nedělí, dnem, kdy jsem v Praze nasedla do letadla, vystoupila v Madridu, promotala se metrem z letiště na nádraží, odjela vlakem do Sevilly [sevijy] a tam chytla jiný, příměstský vlak do Santiponce. Zní to jednoduše, opak byl však pravdou a na svou obranu musím říct, že to bylo poprvé, co jsem jela někam sama (ÚPLNĚ sama) a ještě do jinak mluvící země (a ještě do Španělska, kde je chaos). Tudíž velký dobrodružství. 
Na letišti bylo strašlivě moc lidí, já naštěstí svůj batoh na pásu našla bez komplikací a v pohodě našla i metro. První problém nastal u automatu na jízdenky, nemohla jsem totiž najít díru, kde mi vypadne lístek... Po asi 10 minutách mi na pomoc přispěchal takový postarší pán, lístek z mašiny vytáhl a ani se mi moc nesmál.

 Takhle vypadá madridské metro. Mají 12 linek rozlišených číslem a barvou, tato modrá patří k nejstarším (linka 1), naopak růžová vedoucí na letiště byla zcela moderní. Každá linka má vlastní tubus jako například v Praze. Cesta z letiště na nádraží Puerto de Atocha [puerto de atoča] mě stála 2,5 €.

 Na nádraží jsem se málem zbláznila. Měla jsem jen 20 minut na koupení jízdenky a doběhnutí na vlak, což se zdá v pohodě i na cizím nádraží, když jsou tam ukazatele nebo informovaní lidé. Nebylo tam ani jedno z toho. A nebo pokud ti lidé informovaní byli, odmítli se se mnou bavit jinak než pekelně rychlou španělštinou, na což teda můj jazykový skill nestačil. Když mě poslal do háje i policista a na informacích neuměli anglicky, měla jsem slzy na krajíčku. Naštěstí jsem se po tom nádraží motala tak dlouho, že jsem se promotala až k pokladnám... Takže jsem si koupila lístek, trochu mě překvapila cena, ale tak říkala jsem si, že to bude nějaká luxuska... Byla! Španělské rychlovlaky AVE dosahují až 280 km/h a poskytují vážně parádní komfort. Tudíž mi cesta z Madridu do Sevilly netrvala ani 3 hodiny.

 Puerto de Atocha je tak obrovské, že veprostřed vstupní haly mají malý palmový háj s jezírky a želvami. No koukala jsem na to jak puk!

Toto jsou ty rychlovlaky AVE. 

A tady už je vidět nádraží v Seville - Santa Justa [santa chusta].

V Seville naštěstí už všechno probíhalo v klidu, na nádraží v Santiponce jsem potkala další dva účastníky workcampu, takže nám cesta do hotelu uběhla velmi rychle. Hotel vyfocený nemám, ale nacházel se cca 100 metrů od vstupu do Itálicy, vybavení standardní, pro nás až moc luxusní, přeci jen jsme tam akorát spali. Po ubytování jsme šli na taneční představení právě do toho římského divadlo, bohužel se to nesmělo fotit a tak to nemám zdokumentované.

V pondělí po snídani (budíček byl v 7.00, snídaně potom v 7.45 v restauraci na druhém konci Santiponce) jsme se vypravili podívat se na místo práce (měli jsme pracovat vždycky od 8.30 do 13.30), do Itálicy. Představil se nám jako ředitel Itálicy, fakt typický Španěl, charisma z něj málem odkapávalo. Naší šéfkou se stala Sára, kulaťoučká, srašlivě příjemná paní, jejíž angličtina maličko pokulhávala, ale doháněla to elánem a přívětivostí. Provedla nás celou Itálicou, všechno nám povyprávěla, přesně nám popsala naši práci a ještě se neustále usmívala. Prostě šéfka k pohledání :)




 Tohle jsou fotky nejkrásnější a nejdražší mozaiky v Itálice, Casa de los Pajaros [pacharos].

 Pokud jste byli chudí občané, touto cestou jste se od amfiteátru vraceli do méně bohatých čtvrtí Itálicy, nyní cesta končí u plotu ohraničující Itálicu.

 Toto je jeden z mnoha pohledů na amfiteátr, který ve své době musel být skutečně impozantní, bohužel ho Španělé po občanské válce zničili řádnou dávkou TNT. Ale i tak stále působí mohutným dojmem. Vpravo je vidět Brána života, kudy vstupovali gladiátoři.

Pohled od Brány života k Bráně smrti, kudy byli vynášeni mrtví gladiátoři. Ta díra v zemi je zákulisí, původně to bylo zakryté očím diváka. Amfiteátr byl dokonce tak technicky na úrovni, že měl i výtahy a mohli se v něm odehrávat vodní bitvy.

Pokračování tohoto dne byly společenské hry a hospoda.  Moje češství prodělalo šok, když jsem zjistila, že pivo tu stojí 1€ a to jsme měli speciální ceny. Možná si říkáte, proč šílím kvůli pivu za 27 korun. To pivo mělo 200 ml a bylo hnusný. Takže kdyby jste někdy chtěli experimentovat, Cruzcampo nebo Estrella galiciana [estreja galisiana] jsou jasná volba.

V úterý už jsme šli naostro do práce. Vyfasovali jsme rukavice, roušky, krumpáče, štětečky, helmy a podobné věci. Trochu jsem se toho bála, ale nakonec to nebylo tak hrozné, sice jsme pracovali na sluníčku, ale nevím, nějak moc mi to nevadilo :) Náplní naší práce bylo odkrývání originální podlahy, kterou Španělé při "citlivé" rekonstrukci v 80. letech minulého století zabetonovali (yes, oprava jak noha), stejně jako zabetonovali cokoli co se jen trošičku hýbalo. 

Ve středu jsme kromě práce (pracovali jsme každý den kromě víkendu) večer jeli do Sevilly na Vela Santa Ana, což byla ve zkratce taková obrovská party. Začali jsme u Puente de Traiana, což je krásný most, byl perfektně nazdobený a celková atmosféra byla nauvěřitelná.


 No není to nádhera? Vydržela bych se na něj dívat hodiny (a to jsem nebyla opilá).

Zhruba tolik tam bylo lidí. Neuvěřitelný dav, chodit mezi nimi nešlo, museli jste si hrát na amébu, prostě se tak vlévat do každé skulinky a takto někam dojít. 

Ve čtvrtek se nic zajímavého nedělo, kromě karaoke. Všichni zpívali se všemi, akorát já a Ruska jsme zůstali osamocené. Ona kvůli azbuce a já kvůli češtině, která tam všem připadala jako neuvěřitelnej bordel (včetně Srbek a Rusky) a všechny háčky nad písmenky považovali za špatný vtip.

V pátek jsme se po práci vydali do druhé nejdůležitější památky v Santiponce, do kláštera sv. Izidora. Klášter už jako takový nefunguje, mniši z něj odešli, ale i tak je to pořád nádherná památka stojcíí trochu ve stínu Itálicy. Myslím, že tam byli františkáni.



 Jak poznáte, že jste v Andalusii? Všude jsou tyhle barevné dlaždičky.



No a tahle nádhera nás čekala při cestě domů. Prostě... nemám slov... Stýská se mi po tom.

Člověk by řekl, že v sobotu bude volno. Ne. Jeli jsme na celý den do Sevilly, což byla naprostá paráda, strašně jsem si to užila. Dopoledne jsme navštívili park Marie Luisy, známý spíše jako park holubů, jelikož je zde místo, kde se už několik desítek (ne-li stovek) let shlukují holubi, lidé jim nosí jídlo, holubi si na vás sednou... Bylo to hodně zajímavé. V tomto parku se také nacházejí dvě muzea - Muzeum tradic a řemesel a Archeologické muzeum (kde jsou především artefakty z Itálicy a nálezy z Valenciny, kde je zase pravěké osídlení).



 Takhle to vypadá, když jim hodíte něco k jídlu. Strašlivá smršť a malá vichřice, málem mi odlétly šaty (ano, na fotce jsem já :) )

 Musím říct, že jsem se nejdříve bála, přeci jen, v Praze jsou považováni tak akorát za neřády, ale ty jejich nožičky jsou strašlivě příjemné :D

Toto je budova Muzea tradic a řemesel, moc se mi líbila, je přesně v tom andaluském stylu.

Jak jsem již říkala, synonymem Andalusie jsou dlaždičky, takže tam samozřejmě byla obrovská chodba plná vitrínek s dlaždičkami.

 
 Toto je budova Archeologického muzea. Taky parádní a skutečně reprezentativní.

 Místnost plná hlav. Tuhle fotku bych měla vysvětlit. Před místností s hlavami byla místnost plná těl bez hlav. Takže... mi přišlo vtipné, že ty hlavy pak byly tady :D


Po prohlídce muzeí jsme si došli na oběd do pizzerie (wtf, jsme ve ŠPANĚLSKU a jdeme do ITALSKÉ pizzerie... logika vs Španělé 0:1) a vydali se na prohlídku historického centra, náš cíl byla zejména katedrála Panny Marie a královský palác Real Alcazar. Své cíle jsme bezezbytku naplnili a ještě jsme si stihli nakoupit nějaké suvenýry. 
Katedrála Panny Marie je neuvěřitelně obrovská... Něco jako pětinásobek sv. Víta v Praze, skutečně majestátní. Její součástí je symbol Sevilly, La Giralda. Věž vysoká něco málo přes 100 metrů je dominantou panoramatu a jako taková je fakt pěkná. Nahoru jsme šli asi 10 minut, nejen kvůli schodům, ale byl tam i strašlivý nával. Ale zanechalo to ve mě hlubokou stopu, celá tato návštěva, byla to totiž jedním slovem NÁDHERA. 

 Španělé nejsou troškaři, rozhodně ne. Hlavně co se zlata týče.

 La Giralda. No není nádherná?

 

Po úspěšném zdolání Giraldy jsme se vydali ke královskému paláci, který se nachází kousíček od katedrály. Je to architektonická fúze arabského a andaluského stylu. Vzniklo z toho cosi kýčovitého, avšak stále krásného. No, posuďte sami. Jo a pro fandy GoT, prý se tu nějaké díly točily :)






 V neděli se jelo k mooooooři. Ano, k moři. A rovnou na jednu z nejkrásnějších pláží Španělska, do Bolonie. V rámci dodržení jistého archeologického statusu jsme se ovšem nejdříve podrobili prohlídce místního římského města. Bylo však takové vedro, že všechny naše myšlenky směřovaly pouze k moři, tudíž z této prohlídky toho moc nemáme :) Moře bylo studené jak Severní moře pod ledovcem (mně to tak přišlo), ale bylo mi řečeno, že to je normální, protože už jsme se koupali v Atlantiku a ne ve Sředozemním. Ale bylo to perfektní. Průsvitná voda, mírné vlny, jemný píseček... strašlivá pohoda. Tam jsem se taky poprvé spálila.




Pondělí je pro Španěly dnem kulturního klidu, Itálica byla zavřená, a tak jsme si mohli dovolit další archeologickou prohlídku (normálně to nebylo možné, protože se tam motali turisti). Sára nás vzala do divadla, které jsme si mohli prolézt absolutně celé jak se nám chtělo, a do podzemí pod amfiteátrem.


 "Díra" :D sloupy podpíraly falešnou podlahu s maskováním.

Stáli jsme i v té "díře", která je vidět na všech fotkách amfiteátru. Cesta do ní byla spletitá a pěkně vlhká, protože kdesi pod amfiteátrem je pramen, který podzemí zásobuje vodou. Díky tomu se tam všudypřítomný prach změnil na pěkně mazlavé bahno. Moje boty by o něm mohly vyprávět ještě dnes!

Dá se říct, že další dny jsme chodili akorát pracovat, spát o siestě (protože v noci se skoro nespalo) a do hospody nebo si hrát na hřiště. Z těchto dnů nemám žádné zajímavé fotky, takže se o nich dále zmiňovat nebudu.

Pátek byl posledním pracovním dnem a zároveň posledním dnem celkově, jelikož v sobotu nás valná část odjížděla. Proto nám Sára naplánovala již jen práci vyloženě archeologickou, dělat náčrty, poměřovat vzdálenosti, fotit a tak podobně. Nakonec jsme si asi hodinu hráli na Římany, předváděli a fotili se s turisty a tvářili se jako největší hrdinové. Fakt mě to bavilo, skvěle jsme se u toho zasmáli a je to skvelá vzpomínka na ty báječné lidi, co tam byli se mnou. Večer nás pak už jen čekala mezinárodní večeře, pod čímž se skrývalo vaření. Byla jsem ve dvojici s Ruskou, shodli jsme se na tom, že naše kuchyně umí být i hodně podobná. Snažili jsme se uvařit kuřecí vývar s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi, bohužel se mi to příliš nepovedlo. Velkou zásluhu na tomhle neúspěchu měly ingredience, jelikož Španělé neznají ani petržel, ani celer. Znají z toho akorát to zelené, což je sice nice to have, ale já potřebovala to bílé z toho :D Místo strouhanky mi přinesli 16 čerstvých baget a tak podobně... Takže... Trochu selhal překlad, ale nějak jsem to skoulela. Já to naštěstí nemusela jíst (zaplať pánbůh, bylo to fakt hnusný :D), ale všem ostatním moc chutnalo a to bylo hlavní.
 Moje profesionální archeologická práce. Díky této jediné fotografii bychom byli schopni rekonstruovat celou kavernu. Prý :D

 Ahoj, jsem Říman!

Poslední fotka amfiteátru. Zamilovala jsem si to místo, hlavně východy a západy Slunce, pozorované z vršku, jsou nezapomenutelné (jsme nepoučitelní romantici).

No a v sobotu ráno jsem se vypravila na závěrečnou cestu domů. Měla mi trvat celé dva dny, letadlo do Prahy letělo totiž až v neděli v poledne. A tak jsem si mohla perfektně užít jedno odpoledne v Madridu. Prochodila jsem tam celkem asi pět hodin, pak mě ovšem zradilo tělo, nohy už mě bolely a jen co jsem se dostala do postele, usnula jsem jak dřevo. I tak to bylo skvělé, viděla jsem jejich místní Václavák (taky tam mají pána na koni, kopíráci!), Plaza del Sol, královský palác, kde stále sídlí král (ale nevím, jestli byl doma, nevím podle čeho se to mělo poznat) nebo třeba Museo del Prado, kde mají díla umělců velkých jmen, jako třeba Tizian nebo Picasso.
 Madridská radnice. Že je to radnice jsem ale zjistila až několik dnů po návratu díky nějaké reportáži ČT.

 Vstup do muzea. Jako student jsem měla vstup zadarmo, což mi přišlo absolutně skvělé, stačilo mít s sebou ISIC.

 Pán na koni na Plaza del Sol. Je to určitě nějaký král, bohužel si nepamatuju jaký a nechce se mi to hledat :D



Tři pohledy na královský palác. Byl skutečně obrovký a majestátní, moc se mi líbil. Bohužel jsem nestihla návštěvní dobu, takže jsem se nemohla kouknout dovnitř.

 Aby to král neměl daleko do kostela, tak mu hned přes nádvoří postavili katedrálu Panny Marie Almudenské. Vevnitř jsem nebyla, ale i zvenku to byla budova majestátní a nádherná.

 Všichni policisté, co byli koňmo, jezdili na Andalusanech. Kdo je koňák ví, kdo není, tomu prozradím, že toto plemeno se řadí k jednomu z nejkrásnějších na světě. 

A jako poslední perlička z Madridu na závěr - každá ulice nebo náměstí mělo označení s obrázekm podle toho, podle čeho se to jmenovalo. Přišlo mi to jako supermilý detail. I když teda třeba tady Isabela II. byla pěkně ošklivá :D

No a v neděli akorát sbalit si saky paky, dokopat se na letiště, kde proběhla menší anabáze, jelikož jsem nemohla najít svůj let a na informacích neuměli příliš anglicky (naštěstí všechno dobře dopadlo), a odletět domů.

No a co jsem si z tohoto výletu odnesla? Že se mám naučit lépe počítat, protože s posledními 20€ v kapse se člověku nežije lehce. Že mapa v mobilu a dobré rady místních mě vždy nemusí dovést k cíli. Že moje angličtina není tak špatná, jak se mi moje angličtinářka snaží vnutit. Že čeština je fakt složitá. Že Španělé angličtinu považují za ztrátu času. Toho by bylo... :)

Celá cesta mě vyšla na cca 15 000 korun včetně peněz, co jsem tam utratila jako kapesné. Myslím si, že tato částka není zas tak moc vysoká, samozřejmě by to šlo udělat i levněji. Ale stálo to za každou korunu, co jsme do toho vložili.

Pokud jste to dočetli až sem, tak děkuju za výdrž, protože jsem napsala malé peklo :) pokud byste měli jakýkoli dotaz ať už k cestování nebo k dobrovolničení, napište mi sem komentář nebo zprávu :)
Krásný víkend přeje 


You Might Also Like

0 komentářů